Odjakživa mám rád ultraširoké záběry

Petr Dudek

Od focení malých klubových koncertů až po O2 arenu. Petr Dudek, na Instagramu vystupující pod přezdívkou Peter Hoopoe se primárně věnuje koncertní fotografii. Spolupracuje s největšími jmény české hudební scény – ať už z raperské komunity, tak i s popovými umělci. S tím je spojeno i focení hudebních obalů či pro různé značky.

Ptala se: BARBORA HURYCHOVÁ, odpovědi a foto: PETR DUDEK, www.instagram.com/peterhoopoe, www.laowa.cz 

Dobrý den, Petře, když se člověk podívá na vaše sociální sítě, okamžitě ho zaujmou koncertní fotky. Jak jste se k focení koncertů vlastně dostal a kdy jste si uvědomil, že právě tohle je směr, kterému se chcete věnovat?

K focení koncertů jsem se dostal jako fanoušek úžasných českých interpretů. Člověk, který mě v pubertě nejvíce formoval, byl Paulie Garand. Už jen myšlenka na to, že bych se s ním mohl setkat, byla naprosto fascinující.

Bylo mi asi patnáct let, když jsem se kvůli škole dostal k focení. Studoval jsem Bezpečnostně právní činnost, kde byl jako doplňkový kroužek nabízen i kurz focení. Jelikož mě focení na mobil vždy lákalo, řekl jsem si, že bych se to chtěl naučit. Postupem času jsem se naučil fotoaparát ovládat a jako fanoušek jsem zašel na koncert Paulieho Garanda u nás v Holicích, kam jsem propašoval foťák a z publika vyfotil pár fotek. Tenkrát jsem vůbec neuměl upravovat snímky z temnějších prostor, jako jsou kluby, proto bylo 97 % odevzdaných fotek černobílých.

Fotky jsem následně Pauliemu odeslal přes Instagram a moje největší ikona mi tehdy odpověděla něco ve stylu: „Ahoj! Moc ti děkuji za fotky! Jsou super!“ To mě tenkrát hodně nakoplo a byl to pro mě důkaz toho, jaký je Paulie i jako osobnost – že umí hezky poděkovat za fotky, které jsou (ruku na srdce a s odstupem času) hrozné. (smích) Právě to byl moment, kdy jsem si uvědomil, že se tomu chci věnovat i nadále. Paulie mi skrze hudbu dával do sluchátek spoustu krásných slov, a pokud existuje způsob, jak mu to alespoň trochu vrátit pomocí foťáku, tak to udělám. Jsem mu velmi vděčný za to, jak mě v pubertě podržel prostřednictvím Spotify.

Fotíte venkovní festivaly, menší klubové koncerty i velké haly, jako je například O2 arena. V čem se práce na tak rozdílných místech nejvíc liší? Viděla jsem vás ve videu z O2 areny, jak několik minut běžíte na jiný spot. To se vám, třeba v pardubickém „Žluťáku“ asi nestane…

Největší rozdíl je v přípravě na danou akci. Jinak se snažím koncerty v menších klubech brát stejně vážně, jako třeba již zmíněnou O2 arenu. Stejně důležitý je pro mě koncert v Rychnově nad Kněžnou pro 200 lidí jako vystoupení pro 18 tisíc lidí v O2 areně. Máte ale pravdu, že určité rozdíly tam jsou – třeba to běhání. (smích) Někdy je právě v menších klubech obtížnější dostat se z jedné strany na druhou kvůli kapacitě lidí, kterou prostor pojme. Občas jsou ta místa tak plná, je tam hlava na hlavě, že je to bez nadsázky skoro o zlomenou nohu nebo jiné zranění.

O2 arena je zase specifická tím, že pokud se chcete dostat z místa pod pódiem do horního patra a vyfotit pohledy z výšky na plnou arénu, musíte obětovat alespoň jednu až dvě písničky, které nestihnete nafotit. Často totiž běžíte v kuse třeba tři minuty, abyste to stihli. Proto je extrémně důležitá i příprava na takové focení. Ideální je znát setlist interpreta, kterého fotíte, abyste věděli, kdy se co bude dít – kdy publikum nejvíce šílí, na jaký track, kdy je naopak tempo pomalejší nebo kdy vystupují hosté, abyste o ty momenty nepřišli.

Máte ještě po tolika koncertech trému, nebo už převládá rutina?

Upřímně? Trému mám naprosto pokaždé. Jak jsem se dozvěděl od vícero umělců, jsem jeden z těch fotografů, které si interpreti raději zaplatí kvůli určité kvalitě, než aby si na koncert vzali někoho méně zkušeného, u koho nikdy přesně nevědí, co dostanou. Právě proto mám v hlavě neustále myšlenku, že musím odvést skvělou práci. Zároveň mě to ale hodně motivuje k tomu, abych se stále posouval a nebral ani menší koncerty na lehkou váhu. Udělat dobré fotky v klubu, kde není kvalitní osvětlení ani vizuálně atraktivní stage, je mnohem větší umění než nafotit hezké snímky ve Foru Karlín. Právě menší kluby mě neustále učí a nutí přemýšlet nad každým úhlem i detailem.

Jakou techniku si na koncerty vozíte?

Dávám přednost rychlosti před rozlišením, proto je mojí hlavní kamerou aktuálně Sony A9 III – focení koncertů je podle mě totiž tak trochu sport. (smích) Jako hlavní objektiv používám Sony 24 mm f/1,4 GM, se kterým nafotím zhruba 80 % věcí. Už od svých začátků mám hrozně rád ultraširokoúhlé záběry, takže když vyšla Laowa 10 mm, musel jsem ji mít. Jako správný nerd jsem si prošel všechna videa o tomto objektivu na YouTube a zjistil jsem, že je opravdu unikátní. Nakonec jsem si ho pořídil a beru ho s sebou všude, kde to jen jde. Dříve jsem na koncertech rád používal i rybí oko, ale po pořízení 10 mm jsem ho schoval do šuplíku. Bylo to manuální sklo a autofokus je přece jen velké pohodlí, kterému dávám přednost.

Na druhé straně mám teleobjektiv Sony 70–200 mm f/2,8, díky kterému jsem schopný nafotit detaily, například mikrofony během show, nebo moje oblíbené portréty interpretů v průběhu koncertu. Rád bych ale vyzkoušel i Laowu 200 mm f/2, která díky své světelnosti musí být také něco výjimečného. Nedávno jsem si navíc pořídil 360° kameru, díky které teď natáčím behind the scenes z toho, jak fotím. Samozřejmostí mám i náhradní baterky a celou řadu efektových filtrů po kapsách.

Co je na koncertním focení technicky nejnáročnější? Jak velkou roli hraje světlo, které se často rychle mění, bliká a střídá barvy? Vnímáte to spíš jako omezení, nebo jako kreativní příležitost?

Za technicky nejnáročnější považuji obecně pódia. Když interpret pořádá větší akci, automaticky se očekává určitá kvalita, respektive že si osvětlovač nebo stage designer vyhraje s visuálem a celé to bude mít promyšlenou atmosféru. Často se ale dostanu i na místa, kde je jen pár světel a malá stage a tam je teprve skutečná výzva vyfotit hezké fotky.

Co se týče blikajících světel, beru je spíš jako kreativní hřiště, kde si člověk může trochu „zablbnout“. Podle mě právě tohle odděluje dobré a špatné fotografy. Člověk si může počkat na moment, kdy má interpret hlavu nebo tělo přesně v bodě, kde je za ním jedno z výrazných světel, a vytvořit tak siluetovou fotku – ty dělám opravdu rád. Určitě nějakou podobnou najdu v archivu, abyste věděli, co tím myslím. Beru to jako jednu ze svých výhod, že jsem schopný na místě vnímat věci trochu jinak než ostatní a následně je přenést na paměťovou kartu.

Stalo se vám někdy, že právě náročné podmínky vedly ke vzniku výjimečné fotky? Poznáte už během focení moment, kdy si řeknete: Tohle bude super fotka?

Občas se po přenesení fotek do počítače sám divím, co všechno vzniklo – někdy i úplnou náhodou při rychlé snímkové frekvenci, občas si opravdu řeknu: Co jsem to vlastně zvládl vyfotit? Během koncertu se snažím průběžně kontrolovat, co už jsem nafotil, a ověřuji si, jestli mám splněno, co jsem si předem naplánoval. Často si také stoupnu na jedno místo a čekám klidně i deset minut na konkrétní fotku. To si ale dovolím až ve chvíli, kdy vím, že už mám nafocený solidní základ.

Jedny z nejnáročnějších podmínek nastávají ve chvíli, kdy kolem vás šlehají plameny, stojíte na místě, které může být docela nebezpečné, a všechno podstupujete kvůli jedné dobré fotce.

Taková byla například fotka Mikolase na jednom z majálesů. K jejímu pořízení jsem použil jeden ze svých efektových kaleidoskopických filtrů – Mikolas je přesně uprostřed ostrý a kolem něj šlehají plameny. Ve chvíli, kdy jsem se podíval do foťáku a tu fotku uviděl, věděl jsem, že je to absolutní výhra. Nebo ty ikonické fotky, kdy stojíte v O2 areně a 18 tisíc lidí vytáhne svoje mobilní telefony a zapnou světýlka. To je vždycky naprosto jedinečný pohled, který mám opravdu hodně rád. Nějak mě vnitřně naplňuje. Třeba moment Viktora Sheena v O2 při skladbě Černobílej svět.

Když porovnáte své první koncertní fotky s těmi současnými, co se změnilo nejvíc?

Určitě je to hlavně o tom umět si sám sobě říct, kdy a kde mám být, abych nafotil věci tak, jak to podle mě bude nejlepší. Dříve jsem byl hlavně rád, že vůbec fotím

„Mám takové pravidlo: z každé akce si odvést TU FOTKU – přesně tu ikonickou – a vždy chci odevzdat i fotku, která vyžadovala víc úprav, právě třeba dvojitou expozici.“

daného interpreta, a byl jsem vděčný za jakoukoliv fotku. Dnes nad tím přemýšlím jinak. Snažím se vždy vymyslet něco nového nebo se na moment, který má přijít, podívat z více úhlů a správně se rozhodnout, jestli ho vezmu shora, z konkrétního místa nebo úplně odjinud. Nad fotkami přemýšlím mnohem víc a snažím se nefotit prvoplánově. Rozhodně bych ale vypíchl i edit. Roky strávené za počítačem se na této stránce práce určitě podepsaly.

Na vašich novějších snímcích je patrný osobitý rukopis – vícenásobné expozice, práce s filtry nebo použité vlastní presety. Jak se tento styl vyvíjel? Byla to spíš přirozená cesta, nebo vědomé hledání, čím se odlišit?

Moc děkuji, toho si vážím. Vždy jsem se snažil najít vlastní cestu, aby moje fotky byly rozeznatelné od ostatních fotografů. Samozřejmě to nepřišlo ze dne na den. Postupem času se i styl fotografa mění – způsob, jak se na fotku kouká, a preferované barvy v různých životních obdobích. Postupem času jsem si ale našel přesně to, co mi sedí už dlouhá léta. Jsou to kontrastní a saturované fotky, plné emocí, občas s přehnanými efekty, jako například že je osoba na fotce vícekrát, nebo jsou rozmazané spodní části snímků či můj nejoblíbenější Star Filtr, kdy z bodových světel vzniknou krásné hvězdičky. Tyto efekty nejsou dodělávány v postprocesu, ale vznikají přímo při focení pomocí zmiňovaných efektových filtrů. Ne nadarmo se mi proto říká „král filtrů“, (smích) Pro mě to byla hlavně cesta, jak se odlišit.

Jednu dobu jsem hodně tápal a hledal svůj styl, až jsem narazil na klip od Machine Gun Kelly Why Are You Here. Zamiloval jsem si jeho barevnost, záběry slow shutter a použití filtrů. Tehdy to byla úplná novinka a hned jsem se vrhl na Aliexpress a podobné filtry si objednal. Vícenásobné expozice už ale vznikají až u počítače. Tam je to hodně pokus-omyl a někdy vznikne opravdu ikonická fotka. Mockrát se stalo, že je interpreti použili jako cover svých alb – například Calin a Viktor Sheen v O2 areně, nebo Ektor.

„Mám takové pravidlo: z každé akce si odvést TU FOTKU – přesně tu ikonickou – a vždy chci odevzdat i fotku, která vyžadovala víc úprav, právě třeba dvojitou expozici.“

Přemýšlíte o výsledném efektu už při focení, nebo vzniká až v postprodukci?

Snažím se nad tím přemýšlet už během focení. Mám takové pravidlo: z každé akce si odvést TU FOTKU – přesně tu ikonickou – a vždy chci odevzdat i fotku, která vyžadovala víc úprav, právě třeba dvojitou expozici. Je to zase něco navíc, co můžu předat. TA FOTKA nemusí ale být vždy vyfocena nebo upravena efekty. Může to být prostě hezky vystihnutá momentka, která může znamenat něco víc. Například mi hned naskočí moment z pražského Roxy, kde vystupoval Refew. Po emotivní písničce seděl na okraji pódia u fanoušků, kteří asi pět minut v kuse skandovali: „REFEW! REFEW! REFEW!“ V tu chvíli Erikovi vyhrkly slzy a já ten okamžik vyfotil v detailu. Ten moment se Erikovi tak zapsal do paměti, že fotku použil i jako cover svého alba. Focení není jen o efektech, ale hlavně o tom umět vycítit, kde se efekty hodí a kde už ne – někdy stačí jen dokonale zachytit samotný moment a toho se snažím držet.

Zmínili jsme presety, velmi mě zaujal váš nápad vydat je na vlastním „CD“ inspirovaném hudebními booklety, se kterými se díky koncertní fotografii často setkáváte. Jak vznikla myšlenka sdílet vlastní presety? Co vás vedlo k tomu otevřeně sdílet něco, co si mnoho fotografů pečlivě střeží?

Myšlenka na prodej vlastních presetů mě napadla vlastně poměrně nedávno. Jak zmiňujete, většina fotografů svůj „recept“ velmi střeží a pro mnohé je to citlivé téma. I já jsem dlouhou dobu měl pocit, že přeci nikdy nemůžu vydat svou vlastní práci, na které tak dlouho makám.

Vzpomínám si ale na moment, kdy se to ve mně zlomilo. Seděl jsem doma u počítače, klasicky upravoval koncert a vlastně jsem ani ve svých presetech neměl pořádek. Lovil jsem barevná nastavení z různých focení a měl jsem v tom chaos. V tu chvíli mi došlo: pokud to pomůže mně, proč bych nemohl pomoci i někomu dalšímu, kdo se teprve hledá a líbí se mu můj styl? Proč si nevytvořit vlastní balíček, který bude odpovídat mému stylu?

Ještě ten večer jsem posunul myšlenku až na úroveň, že bych presety mohl i prodávat. Ne s vidinou zisku, ale s cílem vytvořit něco unikátního – něco, co tu ještě nebylo. Během pár dní jsem měl koncept promyšlený. Chtěl jsem, aby dával smysl a nebyl to jen další balíček od fotografa. Napadl mě koncept CD. Díky tomu, že dělám, co dělám, to dávalo maximální smysl. Fotím totiž pro interprety i covery včetně bookletů a celý proces mě fascinoval, takže jsem chtěl svoji práci mít i ve fyzické podobě.

Proto jsem kontaktoval Lucase Blakka, zakladatele Blakkwood Records, který mi se vším ochotně pomohl. Bylo potřeba vytisknout booklety, front a back cover, sehnat fyzické nosiče, poslat návrhy ve správných formátech a rozlišeních. Jako člověk, co nikdy nic podobného nedělal, jsem mu neskutečně vděčný za to, že mi podal pomocnou ruku, proto ho tu rád zmíním. Trvalo několik měsíců, než jsme to celé dali dohromady, ale nakonec to dopadlo skvěle a z výsledného produktu mám obrovskou radost.

Jsem moc rád, že za mnou chodí i kolegové fotografové, kteří projekt chválí a cení tento krok, což mi dělá opravdovou radost. Upřímně jsem se docela bál, jak lidé na projekt zareagují, ale dopadlo to podle mě nejlépe, jak mohlo. Nechal jsem vytisknout pouze deset kopií, protože člověk nikdy neví, jestli mu doma jen tak nebudou ležet půl roku. K mému překvapení byly všechny pryč během dvou hodin, což je pro mě obrovský úspěch. Fyzická CD jsem pak osobně posílal lidem na adresy, což je taky skvělý pocit – držet celý balíček v ruce a mít k němu jiný vztah. K projektu jsme natočili i promo materiály a posunuli ho tak na úplně jinou úroveň, než na jakou jsou lidé běžně zvyklí. Už teď mám v hlavě další nápady na pokračování a těším se, jak to celé opět nabere pohyb.

Vedle focení se věnujete také youtubovému kanálu, kde ukazujete svůj proces úprav – ať už vlastních fotek nebo snímků jiných autorů. Baví vás tento typ sdílení?

Vlastní youtubový kanál je upřímně něco, čemu bych si přál věnovat více volného času. Jako fotograf jsem se kdysi chtěl někam posunout – a kam jinam než k videu. Je to další způsob uchování vzpomínek a filmy mě vždy fascinovaly. Řekl jsem si, že je fajn začít se tomu věnovat víc, zejména vzhledem k tomu, jak se sociální sítě postupně mění spíše na videoobsah. Člověk se musí umět přizpůsobit, a proto jsem to chtěl alespoň zkusit. Byl to jeden z těch kroků, u kterých jsem se bál, jak na to budou lidé reagovat, tentokrát spíše lidé z mého okolí. K mému překvapení ale kamarádi i rodina krok ocenili a stáli za mnou, což mi dodalo velkou motivaci a chuť tvořit další a další videa. Do budoucna bych jim chtěl věnovat více času, ať už půjde o recenze různých technik, nebo behind the scenes z koncertů.

Právě díky YouTube jsme zaznamenali i vaši recenzi objektivu Laowa 10 mm. Co vás vedlo k tomu pořídit si takto široké sklo? Jak jste s ním spokojený po delším používání a využíváte ho i mimo koncerty?

Jak jsem už zmínil u tématu techniky, vždy jsem byl velkým milovníkem širokých záběrů. Teleobjektivy mě nikdy moc netáhly – a že jsem těch širokáčů zkusil už hodně. Jenže pokaždé, když jsem zkoušel nějaký podobný „extrém“, našel jsem nějakou nedokonalost. Například nemožnost nasadit filtry (což je pro mě prostě problém) nebo to, že byl objektiv pouze manuální.

Když jsem ale zaregistroval Laowu 10 mm, říkal jsem si: Může tohle být TO sklo? Půl roku jsem trávil sledováním recenzí, neustále hledal alternativy a čekal, jestli Sony nevydá nějaké své nativní sklo s podobnou specifikací, což je trochu jako čekat na Godota. Na jednom natáčení klipu však hlavní kameraman používal právě tuto desítku. Vyzkoušel jsem si ji a bylo jasno – hned druhý den jsem si ji objednal a zjistil, že mi ve všech ohledech sedí. Díky tomu, že objektiv ostří opravdu z malé blízkosti, se můžu dostat do úhlů, které byly předtím nemožné nebo velmi obtížné. Hlavně mi je sympatické, jak je malý, lehký a dobře zpracovaný. Vždy dávám přednost váze – kdysi jsem vlastnil 14 mm od konkurenční značky, ale byla to tak neskutečně těžká cihla, že se u mě neohřála ani týden. Se značkou Laowa mám zkušenosti už dlouhá léta, například s Laowa 24 mm Macro Probe Cine, který jsme využívali při natáčení vánoční kampaně pro Becherovku. Až teď jsem se ale rozhoupal a pořídil si vlastní Laowu 10 mm a nemohl jsem udělat lépe.

Měl jste možnost vyzkoušet také objektiv Laowa 12 mm Lite. Na jakých projektech jste ho testoval a jak se vám s ním pracovalo? Překvapilo vás na něm něco oproti desítce? A našlo se třeba i něco, v čem vám nesedl?

Když mi přišla od vás nabídka vyzkoušet nový objektiv 12 mm Lite, rozhodně jsem neváhal. Jak už jsem zmiňoval, jsem technický nerd a rád zkouším novou techniku. Naplánoval jsem si proto zapůjčení objektivu na jeden z koncertů, na který jsem se opravdu těšil. Paradoxně šlo o největší koncert Paulieho Garanda a jeho oslavu 20 let na scéně, který se konal ve Foru Karlín – krásný, moderní a prostorný sál, kde se tento typ objektivu nádherně uplatnil. Hned při prvním uchopení mě ohromila jeho konstrukce.
Je dost podobný 10 mm, ale v několika ohledech lepší. Dvanáctka je o kousek užší, takže se foťák pohodlněji drží – což je u mě důležité, protože mám na fotoaparátu namontovanou klec na uchycení dalších periferií. Překvapilo mě také, že objektiv má 72mm závit na filtry, což je super v tom ohledu, že jsou filtry díky tomu levnější. Jediná věc, co už tak skvělá není, že jsem potřeboval narychlo shánět redukční kroužky, jelikož mám velkou většinu filtrů v 77 mm. Není to ale rozhodně žádný problém, jen s tím člověk musí počítat. Co se týče ostření, připadá mi minimálně stejně rychlé jako u desítky. Nijak mě nezdržovalo, bylo krásně rychlé a přesné.

Už několikrát jsem slyšela, že se fotografové i videotvůrci nemohou rozhodnout mezi objektivy Laowa 10 mm a 12 mm Lite. Na jakou zakázku byste si vzal 10 mm a na kterou naopak spíše 12 mm? Pokud byste si měl nechat jen jeden z nich, který by to byl?

Kdybych se teď musel rozhodnout, asi bych si vybral 12 mm. Důvodů je hned několik: je o kousek menší, lépe se drží v ruce a kvalita obou objektivů je velmi podobná. Ostrost ani rychlost ostření mezi nimi prakticky nevidím, takže by rozhodoval hlavně pocit při práci.

U desítky mám občas problém pohodlně uchytit fotoaparát, takže aktuálně raději sáhnu po 12 mm. Na druhou stranu záleží, jestli bude objektiv primárně sloužit k natáčení, nebo focení. Pokud by byl spíše na natáčení, volil bych 10 mm – má širší úhel záběru a při zapnutí stabilizace kamery, kdy se obraz lehce ořezává, jsou ty 2 mm navíc opravdu užitečné. I přesto jsem si ale našel využití i u desítky. Dají se s ní dělat velmi kreativní fotky, najdete úplně nové úhly záběru a pro mě byla desítka zas novou příjemnou výzvou. Pokud je objektiv ale primárně na focení, je univerzálnější 12 mm. Desítka mi často připadá až příliš extrémní a fotky pak často stejně mírně cropnu.

Jaké projekty vás v nejbližší době čekají? Na co se aktuálně nejvíc těšíte ať už pracovně nebo kreativně?

Velmi se těším na koncert Renneho Danga ve vyprodaném Foru Karlín, který nás čeká začátkem května. Tento klub mám opravdu rád a už mi připadá jako druhý domov. Zároveň se těším na spoustu dalších zastávek s různými kapelami – letošní rok mám opravdu nabitý a nemohu se dočkat všeho. Na konci roku mě pak čekají další O2 areny, například Yzo.

Moc tímto děkuji za krásné otázky a budu se těšit zase příště, třeba u další techniky.

Fotogalerie: